Dívám se na svoje boty. Do prask linek odřené kůže si sedá vrstva jemného popela. Tady stála postel, ve které jsem spávala se svou sestrou Prim. Tamhle byl kuchyňský stůl. Hromada cihel z komína, který se při požáru zhroutil, mi poskytuje bod, podle něhož se orientuji ve zbytku domu. Čeho jiného bych se měla chytit v tomhle šedém moři?
Z Dvanáctého kraje nezůstalo skoro nic. Zápalné pumy Kapitolu před měsícem srovnaly se zemí domky chudých horníků ve Sloji, obchody měšťanů i soudní budovu. Požáru unikla jen Vesnice vítězů. Nevím vlastně proč. Snad proto, aby lidé, které sem pošlou z Kapitolu s nějakým úkolem, měli kde bydlet. Reportéři. Komise hodnotící stav uhelných dolů. Četa mírotvorců pátrající po uprchlících, kteří by se vraceli domů. Kromě mě se sem ale nikdo nevrací. A i já tu jsem jen na krátké návštěvě. Vedení Třináctého kraje mi ji ani nechtělo povolit. Považovali můj výlet za zhola zbytečný a taky je vyšel draho, protože nade mnou krouží aspoň desítka vznášedel přidělených na mou ochranu. Přitom se tu nedají získat žádné užitečné informace. Jenže já se sem musela podívat. Záleželo mi na tom tolik, že jsem návštěvou rodného kraje podmínila budoucí spolupráci. Nakonec Plutarch Heavensbee, vrchní tvůrce her, který orga
nizoval kapitolské rebely, pokrčil rameny. „Nechte ji jít. Lepší promrhat jeden den než celý měsíc. Menší procházka po dvanáctce ji možná přesvědčí, že jsme na stejné straně.''